Skečnoutink. Zní to dost sofistikovaně, co? Ale ve skutečnosti jde o bohaté vizuální poznámky – směs psaní, čmárání, tvarů, šipek, kroužků a všeho, co pomůže myšlenkám. Mike Rohde o tom napsal bibli Příručka skečnoutinku. Ale pojďme postupně. Jak jsem se k tomu dostal?

Jako žák povinné školní docházky jsem zápisky do sešitů z duše nenáviděl. Byla to povinnost bez smyslu. Tupé přepisování textů, které jsem stejně nikdy moc nečetl. A vlastně do dneška nevím, proč to bylo základním kamenem školství. Nekonečné opisování něčeho v učebnici. I když jsem k tomu, a nejen určitě já, měl velký odpor, protože to byla prostě nuda a pruda, pořád jsem chtěl, aby to nějak vypadalo a měl z toho aspoň radost. Zkoušel jsem to různě vylepšovat. Jenže moje kreslířské schopnosti byly na úrovni „obdélník s tyčkami = postava“ a dál jsem se nedostal. Takže veškerá má kreativita se smrskla na barevné podtrhávání. A i to mělo háček – vlastní sadu barevných tužek jsem měl zlomenou, nebo někde ztracenou po aktovce. Takže jsem si je musel půjčovat. To pak vypadalo, že když jsem si vyprosil oranžovou, celá stránka svítila oranžově. Druhý den jsem sehnal žlutou a vše bylo žluté. O nějakém estetickém systému se nedalo mluvit, spíš to byl takový barevný chaos podle momentální pointy. Ale i tohle drobné čmárání mělo něco do sebe – aspoň na chvilku jsem měl pocit, že si sešity dělám po svém a hlavně pro sebe. Jen jsem ještě netušil, že jednou narazím na skečnoutink a zjistím, že poznámky mohou být opravdu moje vlastní, a že jejich tvorba může být i velká zábava.

O několik více let později jsem narazil na skečnoutink. Absolvoval jsem školení a začal trénovat. Najednou mi došlo, že poznámky a výpisky nemusí být trest, ale hřiště pro nápady. Čáry, šipky, obrázky, bubliny – a já zjistil, že mě to vlastně baví. Jenže nastala klasická potíž: pořád jsem neuměl kreslit. Když jsem nakreslil koně, lidi říkali: „Pěkný pejsek.“ A když jsem nakreslil psa, odpověď byla: „Hele, fajn koník.“ Upřímně, bylo to fakt marný.

Pak ale přišel covid. A s ním i čas. Vytáhl jsem dětské omalovánky a předlohy a začal trénovat. Jo, dospělý chlap, co čmárá podle sešitů pro předškoláky. Ale fungovalo to! Poprvé jsem nakreslil koně, který nevypadal jako přerostlý pes. A psa, který nebyl unavený hroch. To byl můj aha moment. Došlo mi, že skečnoutink není o talentu. Je to o jednoduchých znacích, které zvládne každý. A právě proto je tak skvělý. Nemusíte být Picasso. Stačí pár čar, a myšlenka se vám vybaví mnohem rychleji. Od té doby skečnoutink používám při plánování a řešení problémů. Když si něco nakreslím, uvidím cestu, kterou bych v textu přehlédl. A zjistil jsem, že když problém nejde nakreslit, tak vlastně ani nemám jasno, co řeším.

A když skečnoutink přenesete do výuky? To je teprve punk! Žáci se rozsvítí, protože najednou nejde o hromadu nudných vět, ale o jejich vlastní čmáranice. Navíc je to perfektní protiváha k digitálnímu světu. Papír, tužka, fantazie – a učitel, který v jejich očích sbírá plusové body za kreativitu. Pokud chcete naskočit taky, začněte u již zmiňované Příručky skečnoutinku . Je to bible všech, kdo chtějí, aby jejich poznámky měly šmrnc, vtip a trochu dětské hravosti. Dost bylo nudného přepisování prezentací do sešitu. Žáci nejsou roboti. Díky skečnoutinku to budou po malých krůčcích rozvíjející se umělci. 

Já si v duchu skečnoutinku vedu i diář. Ne na telefonu, ale pořád ten papírový. Protože listovat papírem je prostě jiný pocit. A navíc – když si něco ručně zapíšete, zjistíte, že úkoly, ze kterých máte strach, většinou zaberou jen minimum času. Nevěříte? Tak to zkuste.